Část 1: Proč hrajeme hazardní hry? Iracionalita a přílišná sebedůvěra

Část 1: Proč hrajeme hazardní hry? Iracionalita a přílišná sebedůvěra

Pro zastánce teorie racionálního rozhodování představuje hazardní hraní tvrdý oříšek. Jednotlivci údajně vždy činí racionální rozhodnutí, jimiž se snaží dosáhnout co největší výhody a utrpět co nejmenší ztráty. Nezaplatili byste 100 tisíc za dovolenou, kdybyste věděli, že stojí sotva za deset tisíc. Proč lidé sázejí i v případech, kdy má sázka očekávanou hodnotu nula nebo méně? Čtěte dál a dozvíte se to.

Psychologie sázení je nepochybně složitým oborem. Na povrchu však zní jednoduchá otázka: Jestliže hazardní hráči v průměru prodělávají, proč je stále baví hrát? V tomto článku se budeme věnovat nepochopení principu očekávané hodnoty a tomu, proč matematické očekávání a prospěšnost (či žádoucnost) ne vždy znamenají to samé.

Je hazard iracionální?

Většina druhů hazardního hraní včetně kasinových her a loterií má zápornou očekávanou hodnotu. Ani u naprosté většiny sportovních sázkařů, kteří pravděpodobnosti výsledků neurčují matematicky podle základních principů, nevypadá očekávání právě ziskově.

Pokud vezmeme v úvahu cenu hraní – výhodu kasina, provizi v pokeru, bookmakerovu marži a tak dále – pak typický hazardní hráč ve výsledku prodělá. Ano, krátkodobé štěstí mu může přinést zisk, nakonec však zákon velkých čísel porazí i ty nejšťastnější hráče.

Naše neschopnost správně vyhodnotit pravděpodobnost je jen jedním z mnoha kognitivních zkreslení, která nás ovlivňují a odvádějí od racionálního rozhodování.

Na tomto základě může být rozumné tvrdit, že hazardní hraní představuje iracionální chování. Navíc existuje bezpočet důkazů, které ukazují, že hráči nechápou pravděpodobnosti spojené s jejich rozhodováním.

Jeden z konkrétních příkladů tohoto faktu se týká principu možnosti a jistoty důsledků, který spočívá v tom, že člověk při rozhodování přeceňuje pravděpodobnost nepravděpodobných událostí a naopak podceňuje události téměř jisté. V sázení se to projevuje jako zkreslení favoritů a outsiderů. Outsideři mají relativně menší očekávanou hodnotu oproti favoritům.

Naše neschopnost správně vyhodnotit pravděpodobnost je jen jedním z mnoha kognitivních zkreslení, která nás ovlivňují a odvádějí od racionálního rozhodování. V kontextu hazardního hraní to dost možná vede k ještě silnějšímu zkreslení: přílišné sebedůvěře. 

Přílišná sebedůvěra

Přílišná důvěra neboli iluzorní nadřazenost je kognitivní zkreslení, kvůli němuž jednotlivci přeceňují vlastní kvality a schopnosti ve srovnání s kvalitami druhých lidí. V prostředí hazardního hraní panuje velká konkurence a zejména v sázení na sporty proti sobě stojí důmysl lidí, kteří nabízejí předpovědi výsledků. Proto zde lze přílišnou sebedůvěru očekávat na každém kroku.

Tomuto efektu se někdy podle fiktivního městečka v Minnesotě říká efekt od jezera Wobegon (nebo efekt nadprůměrnosti). Popisuje přirozený lidský sklon přeceňovat své schopnosti. U jezera Wobegon jsou všechny ženy silné, všichni muži vypadají skvěle a všechny děti jsou nadprůměrné. Tento efekt vede k tomu, že se většina skupiny považuje za nadprůměrné. Byl pozorován v mnoha oblastech včetně popularity ve společnosti, inteligence a řidičských dovedností.

Kurz představuje veřejnou reprezentaci soukromých názorů na pravděpodobnost výsledku vyjádřenou v penězích.

V komunitě sportovních poradců jsem se s efektem jezera Wobegon setkával často. V dotazníku US College Board Student Descriptive Questionaire, který američtí studenti vyplňovali ve školním roce 1976/77, se 60 % z 829 000 studentů posledních ročníků středních škol považovalo za sportovně nadprůměrné, zatímco jen 6 % se cítilo být podprůměrnými. Ještě větší rozdíl byl mezi údaji týkajícími se vedoucích schopností (70 % oproti 2 %). A pokud jde o schopnost vycházet s druhými, nepovažoval se za podprůměrného vůbec nikdo!

Když někdo prodává, kdo kupuje?

Ve svém bestselleru Thinking, Fast and Slow (Rychlé a pomalé myšlení) kognitivní psycholog Daniel Kahneman vypráví příběh setkání s investičním manažerem jedné z firem z Wall Street. Zejména zmiňuje otázku, kterou mu položil. „Když prodáte akcii, kdo ji koupí?“ Obecněji řečeno, co způsobí, že jeden člověk něco prodá a jiný to koupí? Co si prodávající myslí, že ví, a kupující nikoli?

Je jasné, že někdo se musí mýlit. Nebo alespoň více mýlit než ten druhý. Alternativou je, že každá transakce proběhne za „spravedlivou“ cenu, což by ale znamenalo, že nikdy nikdo nevydělá. A to by smysl určitě nedávalo. Za předpokladu, že obě strany jsou s transakcí spokojeny, musí k jejich ochotě obchod uskutečnit přispět vzájemná přílišná sebedůvěra ve své vlastní schopnosti přesně vyhodnotit cenu akcií.

Vědomí bookmakerovy provize ani důvodu, proč sázíme, nezmenšuje potěšení, které může sázka přinést. Jen vám pomůže zjistit očekávanou hodnotu.

To samé platí i u sázení. Kurz vypsaný na výsledek v podstatě více méně odráží jeho pravděpodobnost. Nikdo přece nevsadí s kurzem 1,05 (neboli 1/20) na to, že Sutton United porazí Arsenal FC, a to bez ohledu na to, co si může myslet o Arsène Wengerovi. Kurz představuje veřejnou reprezentaci soukromých názorů na pravděpodobnost výsledku vyjádřenou v penězích.

Ustálení kurzu na nějaké hodnotě je implicitním procesem vyjednávání a kompromisu. Jak sázkař (kupující) a bookmaker (prodávající) intuitivně dojdou k představě, co považují za vhodnou cenu. Přílišná sebedůvěra pak oběma stranám umožní být přesvědčeny, že si obě na úkor druhé strany zajistily určitou kladnou očekávanou hodnotu. Což samozřejmě logicky není možné.

Bez této přehnané sebedůvěry by k sázce nedošlo. Obě strany jsou totiž racionálně motivované očekáváním zisku založeným na informacích, které jsou lepší než soupeřovy, a nevyhazovaly by peníze zbytečně.

A co vnější pozorovatelé?

Ačkoli iracionalita, přílišná sebedůvěra a jiná behaviorální zkreslení mohou vysvětlit, proč sázíme, nutně to neznamená, že musí naše sázení ovládat. Pokud sázkaři vědí, co tato zkreslení znamenají a že do určité míry ovlivňují každého, mohou se na situaci „podívat zvenku“. 

Budete-li rozumět vlivu behaviorálních zkreslení při rozhodování o sázení a umět vypočítat sázkové marže, neubere vám to z radosti ze sázení, jen vám to pomůže zjistit očekávanou hodnotu a přistupovat k sázení informovaněji.

Tento článek nicméně vede ke zřejmé otázce: Co je příčinou takové přílišné sebedůvěry v kontextu sázení? Proč jsou si sázkaři tak jisti svou pravdou? Odpověď naleznete ve druhé části tohoto článku, kde se budeme věnovat iluzi kauzality a dalším faktorům, které mohou vysvětlit, proč sázíme.

Informační zdroje o sázení – Abyste mohli lépe sázet

Informační zdroje o sázení společnosti Pinnacle jsou jednou z nejrozsáhlejších sbírek odborných článků a rad o sázení, jaké na internetu najdete. Zajímavé informace v ní najdou sázkaři bez ohledu na míru svých zkušeností. Naším cílem je zprostředkovat lidem znalosti, aby mohli lépe sázet.